Alois Hudec

Ve čtyřech letech prodělal záškrt a po něm mu ochrnula půlka tváře a levá kyčel, takže kulhal na levou nohu. Chtěl se vyrovnat ostatním dětem, nejprve cvičil s bratry na vlastnoručně vyrobeném nářadí doma na zahradě a v deseti letech začal pravidelně cvičit v místní Sokolské jednotě Račice. V roce 1920 se vrátil z legií jeho starší bratr Antonín, výborný gymnasta, který se mu stal velkým vzorem a přísným trenérem. Přestože Alois neměl ideální fyzické předpoklady pro gymnastiku (měl útlou postavu, krátké nohy a ruce), svou houževnatostí a sebekázní se vypracoval mezi nejlepší sportovce. Svůj první závod absolvoval ve dvanácti letech, ve dvaceti byl první ve Vyškovské župě a jako jediný ji reprezentoval na závodech v Praze.[1]

Od roku 1923 trénoval v Brně, kde se učil ve Zbrojovce. Po návratu z vojny vstoupil v listopadu 1930 do Sokola Brno 1. Pracoval jako soustružník a každou volnou chvíli věnoval tvrdému tréninku. Na prvním mezinárodním závodu, mistrovství světa v tělocviku v Paříži roku 1931, kde se soutěžilo ve čtrnácti disciplínách (na nářadí, lehké atletice a šplhu), vybojoval Alois Hudec pět zlatých medailí za cvičení na kruzích, bradlech, hrazdě, ve šplhu a víceboji. Jako jediný ze závodníků totiž splnil podmínku dosáhnout ve všech disciplínách alespoň 60 % možných bodů.[1] Medaile však nesměl vzít s sebou domů, protože ve Francii platil zákaz vývozu drahých kovů a nikdy je neobdržel.[2]

V roce 1934 se přestěhoval do Prahy, kde získal zaměstnání jako úředník v bance. Po práci usilovně trénoval a připravoval se na olympijské hry, i když musel překonávat bolest v zádech, která byla následkem zranění na mistrovství světa v Budapešti. Na XI. olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 se stal olympijským vítězem ve cvičení na kruzích, kde jeho mistrovským kouskem byl rozpor střemhlav.[3][1]Část jeho cvičení trvající 85 sekund je zachycena ve filmu Leni Riefenstahlové Olympia.

Další zlaté medaile získal v Budapešti 1934 (jednu) a v Praze 1938 (dvě). Druhá světová válka jeho kariéru přerušila a nedostatek tréninku měl za následek velké zranění. Při jednom z vystoupení nedopadl na žíněnku a při nárazu na tvrdou podlahu si zlomil obě nohy. Musel se učit chodit, ale po několika měsících opět závodil. Vyhrál v New Yorku mezistátní utkání Československo–Amerika, reprezentoval v Dánsku, Kanadě a dalších zemích. Definitivně se závoděním skončil v roce 1947, kdy mu bylo 39 let. Během své závodní kariéry se zúčastnil asi padesáti nejvýznamnějších závodů, z nichž 27 vyhrál, desetkrát byl druhý a čtyřikrát třetí. V roce 1954 mu byl udělen titul zasloužilého mistra sportu. [1]

Pamětní deska v Račicích

Po ukončení aktivní sportovní kariéry se věnoval cvičitelské a trenérské práci, kterou vykonával vedle svého zaměstnání v bance. Po dvou letech se s cvičením definitivně rozloučil. Po smrti manželky žil sám v bytě v Praze-Nuslích, měli dceru Věru. Zemřel ve věku 88 let.

V roce 2007 vydal TJ Sokol Račice publikaci 100 let Sokola Račice pocházející z pera račické historičky PhDr. Dagmar Stryjové. V publikaci je i 15stránkový medailonek věnovaný Aloisi Hudcovi. Od téže autorky vyšla knížka nazvaná Alois Hudec, která byla vydána v roce 2008 u příležitosti 90. výročí vzniku ČSR a 100. výročí Hudcova narození.

V roce 2016 získal v anketě Sportovec roku Cenu Emila Zátopka za celoživotní přínos sportu.[4]