Alfred d’Avignon

V roce 1841 otevřel v Petrohradě daguerrotypický ateliér. Již z let 1843–1845, asi 6 let od vynálezu fotografie, pochází jeho ambiciózní topografický projekt. Jeho cílem bylo fotograficky zdokumentovat celé území Ruské říše. Rozsahem ho lze připodobnit k podniku jeho krajana Noëla Paymala Lerebourse, který cestoval po evropských, blízkovýchodních i několika ruských destinacích. Podmínky pro cestování nebyly v prvních desetiletích po vzniku fotografie příznivé. Nejenom kvůli náročné manipulaci s fotografickým materiálem, ale také v důsledku špatné infrastruktury, která byla zvláště v odlehlých částech Ruska nedostatečná, a nutnosti opatřit si zvláštní povolení, která fotografovi dovolila snímání v určitých lokacích. Tento projekt je výjimečný svou velkolepostí vzhledem k období, ve kterém se uskutečnil.

Deník Severnaja pčela informoval to tom, že d’Avignonovým záměrem bylo snímat scenérie měst, zajímavých budov, monumentů a rozvalin. Svou cestu započal v Novgorodské, Moskevské, Tverské a Jaroslavské gubernii, čili v centrálních oblastech země. Také se věnoval snímání etnografických typů.[4] Vrcholem jeho cest byla výprava na Sibiř započatá v roce 1844. Pro rané daguerrotypie je typické, že se jich dochovalo pouze malé množství. I to je důvod, proč se d’Avignonově místopisnému dílu nedostalo dostatečného ocenění, přestože se muselo jednat o výjimečný záznam venkovského života z poloviny 19. století.

V Moskvě v červnu 1843 otevřel na krátkou dobu ateliér na Petrovke v domě Olivie a v novinách Moskovskije vědomosti oslovil moskevskou veřejnost:

„Během svého krátkého pobytu v hlavním městě, na žádost mnoha lidí, bude pořizovat daguerrotypie, během několika vteřin, také v oblačném počasí, které dodá náležitý kolorit. Dámy žádá, aby se vyvarovaly šatům bílým, růžovým a modrým, pro muže je lepší oděv otevřený. Doufá, že místní obyvatelé budou k němu stejně přízniví jako v Petrohradu, kde se nachází jeho slavný podnik.“[5]

Při této návštěvě pracoval d’Avignon v Moskvě od 10. do 17. července. Při své druhé návštěvě Moskvy 1. června 1844 pozval ty, kteří chtěli pořídit „světlopisné (fotografické) portréty“ do domu Olivie na Petrovce, a informoval moskevskou veřejnost: „... na žádost mnoha, kteří chtějí mít jeho daguerrotypické portréty, zůstane v Moskvě až do 20. dne tohoto měsíce.“[6] Zákazníků bylo tolik, že 1. července oznámil: „... pokračující nepříznivé počasí neumožnilo panu d’Avignonovi splnit mnoho požadavků na jeho daguerrotypické portréty... a současně by v této době prakticky naučil zájemce o umění používat daguerrotypickou techniku.“[7]

V létě roku 1845 podnikl d’Avignon výlet na Sibiř, kde vytvořil portréty obyvatel a vyhnanců děkabristů, za což byl později vyšetřován. Jeho unikátní série fotografií ve své době vyvolala značný rozruch a zanechala velkou stopu v ruské kultuře. Při své sibiřské výpravě d’Avignon navštívil a vyfotografoval děkabristy, revolucionáře roku 1825, kteří zde žili ve vyhnanství. Před jeho aparátem stanuli Alexandr Viktorovič Poggio, Sergej Grigorjevič Volkonskij s ženou Marijou Nikolajevnou a dětmi, Nikolaj Alexejevič Panov, Sergej Petrovič Trubeckoj s rodinou a pár dalších.

Tyto fotografie mají neocenitelnou hodnotu. Jsou to vůbec první fotografie děkabristů a jejich rodin a zároveň, kromě dopisů, které byly soukromého rázu, první ohlas o jejich životě po dvaceti letech exilu. Děkabristé byli již ve své době symboly patriotismu a boje za liberalismus, s jejichž odkazem se musel vypořádat každý ze soudobých i budoucích politicky angažovaných osob. D’Avignon do jisté míry chápal jejich mimořádný význam v ruské společnosti. Slova historičky Jeleny Barchatové vystihují dojem, který je z fotografií patrný:

„D’Avignonovy portréty pořízené na Sibiři jsou zajímavé ani ne tak estetickou dokonalostí, ale jako u daguerrotypií zřídka viděnou psychologickou silou, ostrostí obrazů, sejmutou jakoby k odlesku jejich velkolepého a tragického života.“[8]

Děkabristé a jejich rodiny na fotografiích zaujímají konvenční pózy, často sedí a opírají se o stůl. Z jejich držení těla je patrná jistá dávka sebevědomí a ležérnosti aristokracii vlastní, na tváři postrádají náznak úsměvu, namísto kterého je zarputilý a přezíravý výraz.

Ve svém svědectví napsal: „Mezi portréty, které jsem pořídil na Sibiři... jak si vzpomínám, následující: v Irkutsku - Panov, Lisnevič, Volkonskij se svou ženou a dětmi, Sabinskij, Poggio a Trubetskij se svou ženou a dětmi; V Tomsku - Kazakevič a Bulgakov s manželkami."[9] Po svém propuštění 31. prosince 1845 d’Avignon uvedl: „Já, níže podepsaný, prohlašuji, že nemám na Sibiři jediný portrét, který jsem pořídil pomocí daguerrotypie... a pokud cestuji, zavazuji se, za přísných zákonů odpovědnost, nebudu pořizovat portréty těchto zločinců.“[10]

Důsledky d’Avignonova činu na sebe nenechaly dlouho čekat. Snímání vězňů bylo zakázané, a protože na zadní straně fotografií uvedl své jméno, což bylo ve fotografické praxi běžné, nedělalo žádný problém určit jejich autorství. D’Avignon následně ztratil úřad, byl dočasně uvězněn a složil přísahu, že už nikdy nevyfotografuje žádného kriminálníka.[11] V důsledku této nepovedené epizody d’Avignon z Ruska odešel.

V květnu 1847 d’Avignon se svou manželkou Jekatěrinou a dvěma dcerami, Klarissou a Marií, opět nějakou dobu žili v Moskvě na adrese Bolšaja Dmitrovka s Madame Delavos. Dvacátého května odešla rodina do Francie.[12][13]

• 
  Děti Volkonských, 1845
• 
  Panov Nikolaj
• 
  Alexandr Viktorovič Poggio
• 
  Velkovévodkyně Marija Nikolajevna Volkonskaja, která následovala svého manžela do exilu na Sibiř, Irkutsk