Akce Jizerka

Po únoru 1948, kdy KSČ převzala moc v Československu, došlo ke sjednocování společenských organizací do jednotné struktury pod kontrolou komunistů. V roce 1948 byl i československý Junák oficiálně včleněn do Československého svazu mládeže. Mnozí členové Junáka ale nechtěli být členy ČSM. Několik členů organizace Junáka v Železném Brodě, která patřila mezi největší v regionu,[1] se rozhodlo pokračovat v životě podle skautských zásad za hranicemi Československa, navíc povzbuzeni i signály o tom, že se chystá jejich zatčení. Celkem se nakonec rozhodlo odejít do zahraničí sedm lidí, z nichž šesti bylo jen kolem 18 let.[2]

Podle oficiální verze byl tábor odhalen díky slovenskému lesnímu dělníkovi, pravděpodobná je ale možnost, že StB o všem věděla již dřív od Jiřího Hilgera[3] a že s pomocí dvojitého agenta Hilgera ve skutečnosti vše sama organizovala jako provokaci.[2] Hilger vystupoval jako agent americké CIC.[4]

V noci na 24. července 1949 byl tábor obklíčen zhruba třemi stovkami příslušníků StB a SNB,[5][pozn. 1] kteří ráno zahájili útok za použití střelných zbraní včetně kulometů. Přestože v táboře bylo zhruba pět pistolí, se zbraní se bránil jen Jiří Haba, který útok nepřežil stejně jako Tomáš Hübner. Habův stan nebo srub[6] byl kulomety zcela rozstřílen. Podle komunistické verze události Haba zastřelil Hübnera a pak sám sebe, což ale podle jednoho z účastníků události Radomila Raji nebylo fakticky možné.[2] Ostatní obyvatelé tábora byli donuceni lehnout si na zem mezi stany a až tehdy byli zasaženi z bezprostřední blízkosti střelbou.

Raja ve vzpomínkách uvádí, že mezi střelbou do bezmocných skautů zaslechl jednoho z příslušníků říct větu: „Soudruhu či soudruzi, neprasečte, potřebujeme také nějaké živé.“[2]

Po skončení útoku bylo navíc několik desítek lidí z okolí obviněno z napomáhání zločinům a proběhlo rozsáhlé zatýkání. Pro následující proces byla zmanipulována oficiální verze události, podle které se měli skauti podílet na přípravách ozbrojeného převratu v Československu, a to s využitím pevností pohraničního opevnění, a chystali se i vyhodit do vzduchu soušskou vodní nádrž. Jeden z členů skupiny Jindřich Kokoška sám tvrdil, že záměrem skupiny skutečně byl ozbrojený boj proti komunistickému režimu, ale ostatní trvali na tom, že se chtěli jen dostat přes hranice.[2]

Proces proběhl v říjnu 1949 v Praze. Robert Hofrichter byl odsouzen na 20 let, Václav Hlava a Josef Klapáč na 10 let, Jindřich Kokoška a František Linka na osm let, Radomil Raja,[2] Josef Šírek a Jiří Žídek na dva a půl roku, dalších devět mladých lidí dostalo tresty do jednoho roku vězení.[5]

Podle Radomila Raji dostali obyvatelé Železnobrodska obvinění z napomáhání další tresty nad deset let,[2] což ale zpochybňují vzpomínky Jaromíra Hádka, jednoho z lidí odsouzených za napomáhání.[6]

Jiří Hilger, který měl přechod přes hranici organizovat, z Československa unikl. Později se vrátil jako údajný západní agent, který však donášel StB.[2] Zemřel v roce 2006.[4]

Radomil Raja považoval Hilgera za dvojitého agenta, který vše řídil a díky kterému Státní bezpečnost o všem věděla již v roce 1949. Col. Hawkeye ale tvrdí, že Hilger byl v té době jen mluvka, který s CIC neměl nic společného a agentem chodcem se stal až o tři roky později.[1]

Tomáš Hübner a Jiří Hába byli pohřbeni tajně tak, aby ani jejich příbuzní nevěděli, kde místo jejich posledního odpočinku leží.[pozn. 2] Až po roce 1990 byly díky vzpomínkách pamětníků jejich ostatky vyzdviženy a přemístěny do hrobů jejich rodičů.[5]

Památku Hübnera a Háby připomíná při silnici od Smědavy k nádrži Souš dvojkřížek s pamětní destičkou.[4]