Adrienne Richová

Byla starší ze dvou dcer protestantské matky, která byla pianistkou a skladatelkou, a židovského otce, uznávaného lékaře a odborníka na tuberkulózu. Jako 24letá si vzala ekonoma Alfreda Conrada a do třicítky s ním měla tři syny. S manželem se však odcizili, zejména pro její nově objevenou náklonnost k ženám, a v roce 1970 se rozešli. Conrad poté spáchal sebevraždu. Richová o sebevraždě manžela až do své smrti odmítala hovořit. Se svou lesbickou partnerkou, spisovatelkou Michelle Cliffovou, poté prožila ve svazku více než třicet let.

Na dráhu básnířky ji už v dětství navedl její otec. Úspěchy a ocenění ji provázely od mladého věku. Její poezie se však vyvíjela od klasického verše inspirovaného jejími mužskými básnickými vzory k volnému verši a radikálnímu angažovanému obsahu, feministickému i levicovému. Dalším velkým tématem byla láska a sexualita. Po celých Spojených státech ji proslavila zejména její třetí sbírka básní Obrázky ze života nevěsty (Snapshots of a Daughter in Law) z roku 1963. Dílo, které je považováno za vrchol její tvorby, vydala o deset let později: sbírku Potápění do vraku (Diving Into the Wreck). Básnířka a kritička Margaret Atwoodová ji označila za "jednu z mála knih, které vás přinutí zamyslet se nejen nad tím, co si o ní myslíte, ale i nad tím, co si myslíte sami o sobě". Verše o ženských právech z této sbírky jsou často ve feministických kruzích citovány. I přesto Richová s oblibou připomínala, že všichni, kteří ji k básnění inspirovali, byli muži. Během jejího života se prodalo téměř milion výtisků jejích knih.

Proslavila se též svými politickými gesty. Státní vyznamenání od prezidenta Billa Clintona v roce 1997 odmítla, a to kvůli údajné „cynické politice vlády“. Kritizovala zejména radikální nárůst rozdílů mezi bohatými a chudými v Clintonově éře. Později spolu s dalšími umělci odmítla účast na básnickém sympoziu v Bílém domě na protest proti válce v Iráku. Celonárodní knižní cenu National Book Award v roce 1974 přijala, ale „jménem všech žen“ a na pódium přišla s ostatními nominovanými finalistkami s tím, že cenu dostávají všechny. Politika byla stále více přítomná i v jejích básnických dílech. Podle mnoha kritiků si tím škodila.[2]