ARO 24

Automobilka vyráběla úspěšný vůz M461, který vyvážela do zahraničí, především do Číny a Kolumbie, ale několik modelů se exportovalo i do Československa, kde si je mohli koupit rovněž soukromí zájemci. Automobil sklízel úspěchy ve sportovních soutěžích, kdy roku 1970 zvítězil na belgické Forest Rally a o tři roky později (1973) vyhrál Sons of Beaches v Oregonu ve Spojených státech amerických.[2]

Roku 1966 začali konstruktéři automobilky ARO pracovat na dalším vozidle do terénu. Práce dokončili roku 1970 a následující rok se s výsledky svého snažení pochlubili na automobilovém veletrhu v Lipsku. Podle některých zdrojů prezentovala automobilka vozidlo ještě roku 1972 na výstavě v americkém Detroitu.[2]

Vozidlo se produkovalo v celkem šesti základních verzích karoserie:[3]

Typové označení	Fotografie	Charakteristické znaky
ARO 240		Dvoje dveře a skládací textilní střecha
ARO 241		Čtyři boční dveře
ARO 242		Dvoumístný otevřený pick-up
ARO 243		Dvoudvéřová kovová karosérie kombi s pevnou, odnímatelnou střechou
ARO 244		Pětidvéřová kovová karosérie kombi s pevnou, odnímatelnou střechou

Na počátku sedmdesátých let 20. století uspořádala společnost Ford Europe rozsáhlé prověřování terénních vozidel. Zvítězil Range Rover, druhé místo obsadilo ARO 240 a za ním skončil Willys Jeep následovaný Fordem Bronco.[2]

První série vozidel ARO 24 se vyráběla mezi roky 1972 a 1976. Charakteristická byly hranatými předními světlomety použitými i u vozů značky Dacia a zadními světlomety převzatými z modelu IMS. Když roku 1977 prošel automobil redesignem, získal vpředu okrouhlé světlomety, které se nejdříve montovaly samostatně a od roku 1985 ve dvojicích na každé straně. Spolu s tím upravili návrháři i přední masku vozidla.[3]

Vozidlo se hodilo do terénu, kde zvládalo překonávat příkrá stoupání. Poradilo si i s brodem o hloubce 60 centimetrů. Umožňovalo rovněž jízdu s náhonem všech čtyř kol. Zájem o vozidlo projevili nejen domácí, rumunští, odběratelé, ale uplatnění našel i v zahraničí, a sice v Austrálii, v Kanadě či ve Spojených státech amerických. Se srovnatelnými vozy nabízel obdobný jízdní komfort, avšak za výhodnější (nižší) cenu. Zájem o ARO 24 na Pyrenejském poloostrově dosahoval té míry, že se vozidlo vyrábělo jak přímo ve Španělsku, kde dostalo jméno „Hisparo“, tak pod názvem „Portaro“ také v Portugalsku. Do roku 1985 se vyrobila rumunská továrna odhadem 125 000 vozidel ARO 24 a z toho téměř čtyři pětiny (93 000 vozidel) bylo určeno na vývoz.[3] Jeden automobil verze 244 si v upravené verzi objednal i rumunský vládce Nicolae Ceaușescu.[4]

Po roce 1989 se spektrum nabízených motorů do vozidla ARO 24 neustále zvětšovalo, takže automobil poháněly jednotky od Andorie, Chrysleru, Daewoo, Peugeotu, Fordu či turbodiesel vyvinutý automobilkou Toyota. Rozšířila se i nabídka karosářských verzí o nákladní ARO 320, sanitku ARO 323 či taxíky ARO 328 Maxi a ARO 328 Maxi Taxi určené pro šest cestujících.[4] Další modernizace se uskutečnily v letech 1995 a 1998. Konec výroby nastal roku 2006, kdy zkrachovala celá automobilka ARO.[5]

Upravené vozy se účastnily i motoristických soutěží, a to především v polovině osmdesátých let 20. století. Například roku 1984 jely dvě auta rallye Paříž Dakar. Pod startovním číslem 232 se představila posádka Gerárd Sarrazin a Michel Guegan, pod číslo 233 absolvovali závod Christian Avril s Pierrem Rousseau. Následující ročník (1985) vyrazili znovu, kdy Gerárd Sarrazin jel s Gerárdem Troublém ve vozidle označeném startovacím číslem 217 a Christian Avril s Pierrem Rousseau měli 218. Ani jeden ze závodních týmů však do cíle nedojel. Naposledy jelo ARO 24 závod roku 1986, kdy jej řídil Jean-Louis Schlesser, ani tentokrát však cíle nedosáhl. Úspěšnější byl v roce 1984 automobil v klání Rallye faraonů, který posádka Christian Avril a Gerárd Troublé jedoucí ve voze Aro–Chrysler vyhrála.[4]

Automobil dosahoval délky 4033 milimetrů a šířky 1775 milimetrů, přičemž rozvor jeho náprav činil 2350 milimetrů. Na výšku měl 1988 milimetrů.[2] Poháněl ho motor Renault L25, který se povedlo licenčně získat.[3] Byl to benzinový řadový čtyřválec s obsahem 2495 kubických centimetrů a výkonem 83 koní odpovídající 62 kilowattům.[2] Posléze navíc přibyl vznětový motor rumunské provenience o obsahu 3119 kubických centimetrů a výkonem 68 koní.[3]

Maximální rychlost, jakou dokázal automobil vyvinout, činila 115 kilometrů v hodině a spotřeba se pohybovala na úrovni 14 litrů paliva na 100 kilometrů. Pohotovostní hmotnost činila 1550 kilogramů a užitková 650 kilogramů.[2]