Šrapnel

Šrapnel je kovový, skládá se z železné, měděné či mosazné nábojnice s výmetnou náloží a z projektilu (střely). Projektil šrapnelu je kovová trubice, naplněná olověnými kuličkami nebo úlomky (podle mezinárodního humanitárního práva musí být zjistitelné rentgenem nebo podobnými zařízeními) a opatřená buď nárazníkem, nebo časovanou náloží, která je před cílem vystřelí podobně jako z brokovnice. Kuličky nejsou v projektilu uloženy volně, protože tak by se těžiště a tím i dráha rotujícího náboje měnila, nýbrž jsou zality například sírou nebo kalafunou. Tato náplň vytvoří při explozi viditelný obláček, který usnadňuje sledování střelby.

Název je odvozen od jména britského důstojníka dělostřelectva Henryho Shrapnela (1761–1842), jehož pokusy vedly k prakticky použitelným kulovým dělostřeleckým granátům, naplněným kulkami. Poprvé byly použity roku 1795. Šrapnely nahradily do té doby používané „kartáče“, pytlíky nebo pouzdra s kulkami nebo i kamínky, které měly příliš velký rozptyl a hodily se tedy jen ke střelbě na malé vzdálenosti. V průběhu 19. století byl šrapnel několikrát zdokonalen a na začátku 1. světové války představoval nejběžnější dělostřeleckou munici. Ve výzbroji armád se udržel od začátku 19. století až do konce první světové války. Protože proti vojsku v zákopech nebyly šrapnely dostatečně účinné, nahradily je tříštivé granáty. Z použitých šrapnelů vojáci v zákopech zhotovovali šperky, nejčastěji prsteny nebo náramky.

Například za války ve Vietnamu používaly vrtulníky AH-1 Cobra tzv. flešetové rakety, ve kterých bylo větší množství (cca 1 500) zubatých ocelových tyček dlouhých 37 mm, které byly odpalované ve výšce a jejich účinek proti živé síle byl devastující. Na podobném principu fungují i některé protiraketové rakety (ABM).