Šest nevinných

Autoři navazovali na původní projekt Jana Svitáka, který v roce 2012 napsal román Jedním dechem v Knihovně Jiřího Mahena v Brně. Knihu psal přes dva dny prakticky bez pauzy, ta poté vyšla jako e-book.[3]

V roce 2015 se rozhodl na tuto myšlenku navázat spisovatel Lukáš Vavrečka. Začal oslovovat další autory, kteří by se chtěli zúčastnit podobného projektu, dokud se mu nepodařilo shromáždit pětici, kterou pak Jiří W. Procházka doplnil o Josefa Pecinovského. Celá šestka se poprvé sešla v létě v baru Bio Oko, kde začala dohadovat podobu spolupráce (žánr, datum a místo vzniku textu). V kompletní sestavě byla pak šestice veřejně k vidění až na křtu knihy, podle slov autorů to byly jediné dva okamžiky, kde se skutečně sešli všichni společně. Před barem v Biu Oko také vznikla společná fotografie autorů, která je na zadním straně obálky knihy. Vznikla spontánně a šestici vyfotografovala jedna z číšnic. Ačkoli autoři věděli, co a kde chtějí psát, dlouhou dobu netušili, kdo se zaváže knihu vydat ještě před tím, než bude text hotový. Tento problém byl vyřešen na veletrhu Svět knihy 2015, kde byl projekt poprvé představen veřejnosti. Tam se autoři domluvili s nakladatelem Pavlem Mervartem, který měl prohlásit, že pokud se jim skutečně podaří napsat knihu během třech dnů, jemu se podaří ji do třech týdnů vydat. Tento slib se později podařilo nakladateli splnit. Takto popsali pozadí sami autoři na besedě během křtu knihy 26. 10. 2015 v Neoluxoru na Václavském náměstí.[4]

Samotná kniha vznikala během projektu, který skupina autorů nazvala Román na šest nádechů, což se později stalo i podtitulem románu.[5]

Slavnostní zahájení projektu proběhlo (za účasti pěti z autorů, části realizačního týmu a nakladatele) několik minut před samotným startem akce, který byl naplánován na 14. 9. 2015 ve 14:00. Zahájení se zúčastnila řada novinářů, jako např. iDnes.cz[5], ČT24[6], TV Barrandov[7] a mnoho dalších, kteří o akci napsali nebo odvysílali reportáže.[8] Šestice autorů se střídalo za počítačem v knihkupectví non-stop, čili i přes noc, kde psali v zavřeném knihkupectví, nebo naopak přes běžný provoz, kdy kolem nich chodili nakupující, kteří měli jedinečnou možnost autorům koukat "přímo pod ruce", nebo s nimi hovořit.

Jelikož šlo o náročný projekt, potřebovali autoři celý tým lidí, kteří se budou starat o technické zázemí a podobu knihy. Tento tým lidí je v knize uveden v podobě "Závěrečných titulků", což odkazuje na filmové prostředí děje. Na toto prostředí také odkazují profese jak členů týmu, tak samotných autorů (autoři jsou zpravidla uváděni jako "scénář a režie"). Kromě autorů se na projektu podílela redaktorka, která byla téměř po celou dobu na místě, aby hlídala případné logické a časové nesrovnalosti v ději, případně opravovala chyby, pokud si autoři během psaní dali krátkou pauzu, dále Anna Sakařová, která se starala o technickou podporu a spisovatelka Klára Smolíková, která zajišťovala celé akci PR.[9] Obálku knihy vytvořil po dopsání Petr Šimčík.

Jak je uvedeno v tzv. Autorském deníku na konci knihy za samotným textem příběhu, práce probíhaly ještě po 17. 9. Respektive na druhý den se sešla čtveřice autorů (Jiří W. Procházka, Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík, Jan Sviták + redaktorka Tereza Exnerová) doma u J. W. Procházky, kde neveřejně sepsali kolektivně poslední kapitolu, kde byl odhalen vrah a způsob vraždy. Následující dva dny pokračovali v práci na knize Krejčík s Vavrečkou, kdy celý vzniklý text čistili, drobně upravovali do knižní podoby, než byl odevzdán nakladateli k jazykové korektuře a k vydání.

Děj románu začíná ve filmových ateliérech Barrandov, kde se schází šestice mužů, aby zde jednali o nejdražším filmu české historie Jan Žižka, který spolu mají natáčet. Mezi nimi a finanční spojkou, krásnou Sabinou, však dojde ke konfliktu, který je zakončen vyhlášením pauzy. Po pauze je ovšem Sabina nalezena mrtvá a je jasné, že vrahem je jeden z přítomných. Začíná série dohad, policejních výslechů, policejního vyšetřování a jeho maření, vzájemného obviňování hlavních podezřelých. Rozehrává se hra intrik a postupně vyplouvají na povrch nejen vztahy podezřelých k zavražděné, ale také podezřelých mezi sebou vzájemně.

Každou kapitolu (až na výjimky) psal jiný ze spisovatelů, očima jiné postavy. Během příběhu je tedy jasné, že minimálně jeden ze šesti vypravěčů příběhu lže, nebo alespoň neříká čtenáři vše.

Jelikož každý autor píše trochu jiným stylem, je román psán v šesti ich-formách.

Po vydání byla kniha a celý projekt Román na šest nádechů několikrát představena na besedách s autory, spojených s autorským čtením. Spisovatelé (popř. další členové realizačního týmu projektu) mluvili o vzniku a půběhu psaní, četli ukázky z knihy a odpovídali na dotazy publika.

Tvorbu knihy doprovázel nebývalý mediální ohlas. Přímo na zahájení se sešla řada novinářů, již 14.9.2015 tak proběhly reportáže a rozhovory s autory např. na ČT24 (reportáž a rozhovor je v uvedeném odkazu od osmé minuty pořadu)[13], TV Barrandov (reportáž a rozhovor je v uvedeném odkazu od devatenácté minuty pořadu)[14], také v rádiu na Frekvenci 1. Přítomní zahájení psaní byli též např. novináři z Pražského deníku[15], deníku iDnes, kterému poskytl 15.9. během psaní Lukáš Vavrečka rozhovor[16], krátkou zprávu přinesl také internetový magazín Aktuálně.cz[17]. Akci zaznamenal též deník Metro a další noviny, které převzali zprávu z ČTK[18]. Další média informovala o akci formou pozvánky k přímému sledování procesu vzniku knihy (např. server Kudy z nudy[19] nebo Kultura 21[20]).

Akce vzbudila zájem nejen u českých médií, reflektoval ji např. maďarský server blikk.hu[21] nebo roundtown.com.

Autoři již během dohadování společné akce mezi sebou přijali interní označení "literární kapela", čímž chtěli dát najevo, že je nutná spolupráce a kooperace, nikoli přílišné exhibování, tedy že neprezentují každý sám sebe, ale společný projekt. Termín se později uchytil i v médiích (např. Živnostenské listy[22], ale i jiné) po té, co veřejně poprvé použil toto označení v rozhovoru pro web literárního časopisu Host Jan Sviták[23].

Bez zajímavosti také není, že ač šlo o literární událost, zareagovala na ni i bulvární média a články se tak objevily např. i na webu magazínu Blesk[24].