Muhammad Šejbání

Abú 'Al-Fath Muhammad (ابو الفتح محمد شیبانی خان), známý jako Šejbání Chán (1451 – 2. prosince 1510), byl středoasijský vojevůdce a chán Uzbeků, jejichž kmeny kolem roku 1500 sjednotil do mocného kmenového svazu. Pocházel z kmene Šibán či Šejbán, což v překladu znamená "pelyněk".

Muhammad Šejbání
Narození	1. ledna 1451
	Střední Asie
Úmrtí	2. prosince 1510 (ve věku 59 let)
	Mary
Pohřben	Samarkand
Potomci	Muhammad Timur Sultán
Otec	Xah Budah Sultan
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Proslul především nepřátelstvím vůči jinému známému vojevůdci Báburovi z Fergany, pozdějšímu zakladateli Mughalské říše. Roku 1505 Šejbání Bábura vyhnal z jeho sídelního města města Samarkandu a roku 1507 také z Herátu, kam před ním Bábur uprchl. Šejbáního sídlem byla Buchara, která se stala centrum jeho říše, Šajbánského chanátu. Sám sunnitský muslim, Šejbání Chán byl nábožensky tolerantním panovníkem i navzdory rivalství se sousední šiitskou Persií. Už od mládí byl známý živým zájmem o historii a teologii. Byl autorem spisu, shrnujícího jeho vlastní názory a postoje v rámci filozofie a náboženské etiky Islámu. Dílo, nesoucí název Bahru’l-huda bylo napsáno v čagatajštině, a jeho originál se dnes nachází v Londýně. Mimo čagajštiny ovládal i perštinu, v obou jazycích byl autorem poezie. Šejbání Chán proslul jako znalec náboženství, mecenáš umění, básník i vojevůdce. Buchara za jeho vlády zažila období rozkvětu a prosperity. Často připisovanou krutostí se nijak nevymykal dobovému standardu.

Období jeho vlády je považováno za jeden z důležitých milníků v historii území dnešního Uzbekistánu, podobně jako vláda Tamerlána(Timura).

Roku 1509 musel čelit povstání Kazachů. To sice dokázal potlačit, ale byl jím oslaben. Toho využil perský šáh Ismá‘íl I. z dynastie Safíjovců, který se cítil ohrožen vzrůstem Šejbáního moci. Roku 1510 se Ismá'il a Šejbání utkali v bitvě u Mervu, v dnešním Turkmenistánu. Navzdory početní převaze byl Šejbání poražen moderněji vyzbrojenou a organizovanou perskou armádou. Na útěku byl Šejbání smrtelně zraněn a padl do rukou Peršanů. Šáh Ismá'il nařídil umírajícího protivníka rozčtvrtit a jeho údy rozeslat po území Střední Asie. Z jeho lebky zasazené do zlata dal perský šáh zhotovit číši, jíž věnoval Báburovi. Šejbáního potomci přežili jako vládnoucí dynastie v uzbeckém městě Chiva až do konce 17. století.