Čchü Jou

Čchü Jou používal zdvořilostní jméno Cung-ťi (čínsky pchin-jinem Zōngjí, znaky 宗吉) a literární pseudonym Cchun-čaj (čínsky pchin-jinem Cúnzhāi, znaky zjednodušené 存斋, tradiční 存齋).

Pocházel z Čchien-tchangu (dnes v Chang-čou), narodil se roku 1341. Básnickým talentem se proslavil už v dětství, třináctiletého ho básník Jang Wej-čen vychvaloval jako „seslaného Nebesy“.[1] Vyučoval ve státní škole v Lin-anu (臨安), později byl vedoucím sekretariátu (長史) Ču Sua, knížete z Čou a mladšího bratra mingského císaře Jung-le. Roku 1408 císař potrestal Ču Suovy úředníky za chyby jejich pána a mezi jinými uvěznil i Čchü Joua, odsouzeného k nuceným pracím. Propuštěn byl až po smrti Jung-leho, roku 1425.[1] Poté působil jako učitel, nakrátko zastával i úřední funkci.

Mistrně ovládal klasickou čínštinu a byl mimořádně plodným spisovatelem, napsal přes dvacet knih různých žánrů, poezii, eseje, kritiky, biografie i beletrii.[1] Jeho nejvýznamnější dílem je povídková sbírka Ťien-teng sin-chua (剪燈新話, Nová vyprávění u zapálené lampy),[2] dokončená roku 1378. Kniha obsahuje dvacet povídek ve čtyřech oddílech a dodatečný oddíl.[3] Formou povídky vycházely z tchangských „rozmanitých příběhů“ čchuan-čchi,[4] některé z povídek zobrazují život a touhy lidí z městského prostředí, a mohly je ovlivnit i příběhy chua-pen v hovorovém jazyce.[3] V zápletkách využíval tradiční folklórní motivy,[4] příběhy jsou vesměs zasazeny do soudobého prostředí neklidných válečných posledních let říše Jüan.[1] Tématem většiny povídek sbírky je romantická láska hlavních hrdinů,[3] často mezi mužem a ženským duchem. Zřejmě pod vlivem básní Jang Wej-čena se Čchü Jou k lásce a sexu staví dosti liberálně.[5] Příběhy jsou vyprávěny klasickým jazykem, prostým a snadno srozumitelným, i když se autor nezříká ani paralelismu a citací známých básní.[3]

Sbírka zprvu kolovala v opisech a – pravděpodobně z obavy z perzekuce kvůli politickému podtextu některých příběhů – vyšla až kolem roku 1400.[1] Rychle získala velkou popularitu a povýšila povídku s nadpřirozenými prvky v umělecký žánr.[4] Podle Čchü Jouova vzoru spisovatel Li Čen napsal Pokračování nových příběhů od zapálené lampy, které si také získaly oblibu.[1] Od roku 1442 obě knihy úřady říše Ming oficiálně zakázaly, kvůli odvádění myslí čtenářů od konfuciánských ctností. Zákaz byl zrušen kolem roku 1466.[5] To už sbírka získala mimořádnou popularitu i v Japonsku, Koreji a Vietnamu, kde definovala žánr povídky,[4] a přetiskovala se bez ohledu na zákaz v Číně, v níž se její popularita udržela nejméně další století.[5]

Nová vyprávění u zapálené lampy ovlivnila pozdější autory, koncem 16. století se k nim titulem své sbírky Mi-teng jin-chua přihlásil Šao Ťing-čan[6] a ještě koncem 17. století ovlivnila Pchu Sung-linga. Inspiraci i přímo zápletky od Čchü Joua přebírali i pozdně mingští autoři beletrie v hovorovém jazyce Feng Meng-lung a Ling Meng-čchu.[5]