Čang Caj

Čang Caj, někdy též uváděn jako Č`ang Cheng-čchii[1] (1020 - 1077) byl čínský filozof, jeden ze zakladatelů novokonfuciánství. V něm byl představitel materialistické linie.

Čang Caj
Narození	1020 Kchaj-feng
Úmrtí	1077 (ve věku 56–57 let)
Povolání	filozof a učitel
Nábož. vyznání	konfucianismus
Rodiče	Zhang Di
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Podle Čanga vše, co existuje, vzniká z prahmoty - čchi, jejímiž vlastnostmi jsou pohyb a klid. Prvotním stavem čchi je velké prázdno a proces její koncentrace se podobá přeměně vody na led. Zhušťování a rozptylování čchi podmiňuje vznik a zánik všech jevů a věcí. Proces proměn čchi se nazývá tao. Pohyb a změny prahmoty jsou důsledkem vzájemného působení jang a jin. Jejich jednotou je tao, které Čang Caj chápal jako velkou harmonii. Pohyb v přírodě je určován zákonem li, který je imanentní samé prahmoty čchi.

Zdrojem poznání jsou pocity, jejichž prostřednictvím se člověk spojuje s vnějším světem, ale poznání tao se na nich nezakládá.

V oblasti etiky definoval jedinou základní ctnost: ren ("lidskost"), která má ovšem rozmanité projevy. Člověk má dle Čanga své povinnosti jako člen společnosti i jako člen kosmu, jejich plnění ho kultivuje. Nedoporučoval lpět na životě, známá je jeho věta, že "život nepřináší žádný zisk, smrt neznamená žádnou ztrátu".[2]