Únik kyanidu v Baia Mare

Kyanidové loužení je těžební metoda, která využívá schopnosti kyanidu vázat na sebe atomy zlata a převést je do roztoku, ze kterého lze následně poměrně snadno zlato vysrážet. Touto metodou se získává ročně více než devadesát procent celosvětové produkce zlata.[1][2] Kyanidy jsou ovšem vysoce toxické. Při tomto způsobu těžby vzniká velký objem nebezpečného odpadu s obsahem jedovatých látek, proto je kyanidové loužení v některých zemích zákonem zakázáno.[2] Rumunsko k těmto zemím nepatří.

Důlní společnost Aurul byla společným podnikem australské společnosti Esmeralda Exploration a rumunské vlády.[3] Zlatý důl v blízkosti severorumunského města Baia Mare byl budován od roku 1997 a těžba v něm byla zahájena v dubnu 1999.[1] Těžba zlata zde probíhala právě za pomoci kyanidového loužení.

Odpad po těžbě, kontaminovaná voda, byla shromažďována v blízké přehradní nádrži.[3]

V noci 30. ledna 2000 se protrhla hráz přehradní nádrže zadržující kontaminovanou vodu a zhruba 300 000 kubických metrů vody obsahující asi 300 tun kyanidů uniklo do blízké říčky Craica, odkud se kontaminace šířila dále a postupně zasáhla řeky Lăpuș, Szamos, Tisa a nakonec Dunaj.

Společnost Esmeralda Exploration označila za viníka protržení hráze silné sněžení.

Řeka Szamos ústí do Tisy a dále do Dunaje. Koncentrace kyanidu v místě nehody dosáhla 7800 miligramů na litr, zatímco přípustná úroveň je 0,1 miligramu na litr.[4] Ve stovky kilometrů dlouhém maďarském úseku řeky Tisy uhynulo prakticky vše živé, bylo ohroženo zásobování pitnou vodou pro 2,5 milionu lidí a o práci přišlo 15 000 rybářů.[5] V srbském úseku Tisy uhynulo asi 80 % vodních organismů.[5] Celkově bylo z řeky vyloveno přes 2000 tun mrtvých ryb.

Otravou bylo postiženo celkem 62 druhů ryb a 20 zákonem chráněných druhů.[5] Rumunská vláda popírala vinu s tím, že za úhyn mohou mrazy. V Maďarsku pomáhali s odstraňováním mrtvých ryb dobrovolníci, aby se zabránilo dalšímu šíření jedů potravním řetězcem, jelikož byly zaznamenány případy lišek, vyder a orlovců pošlých po požití mrtvých ryb.

Poté, co kontaminace dosáhla Dunaje, velký objem vody tekoucí řekou jed výrazně naředil, i přesto byl stále v některých úsecích naměřen dvaceti- až padesátinásobek povoleného limitu.

Zhruba dva roky po katastrofě se říční systém začal vzpamatovávat, avšak stále byl daleko od původního stavu. Podle maďarských rybářů byly úlovky z roku 2002 ve srovnání s úlovky před katastrofou zhruba pětinové.

Zhruba pět měsíců po katastrofě došlo v oblasti k dalšímu úniku kontaminované vody, tentokrát s obsahem těžkých kovů. Po protržení hráze u Baia Borşa v župě Maramureš uniklo 20 000 kubických metrů vody kontaminované zinkem, mědí a olovem, která se dostala do Tisy.

Předseda společnosti Esmeralda Exploration Brett Montgomery popřel zodpovědnost s tím, že následky úniku byly značně zveličeny a za úhyn ryb může nedostatek kyslíku v zamrzlé řece.

Mluvčí společnosti později prohlásil, že reportáže o následcích katastrofy z Maďarska a Srbska byly politicky motivované a ryby uhynuly následkem úniků jedů z průmyslových podniků podél Tisy, v důsledku dynamitových explozí užitých k lámání ledu na řece nebo prostě kvůli nečištěným splaškům vypouštěným přímo do řeky.

Maďarská vláda označila ukládání kyanidu v blízkosti řeky za šílenství a argumentovala, že počasí se dalo předvídat. Zpráva Evropské unie označila za příčinu katastrofy konstrukční chyby v dole.

Těžba v dole byla přes protesty maďarských úřadů po poměrně krátké době obnovena.

Firma odmítla mimosoudní vyrovnání, Maďarsko proto podalo u soudu v Budapešti žalobu, kterou se domáhalo náhrady škod ve výši 28,5 miliardy forintů (asi 100 milionů dolarů). Soud začal v prosinci 2001.[4] V roce 2006 byl vydán předběžný rozsudek, který uznal firmu Transgold, nástupce Aurulu, zodpovědnou za způsobené škody. Mezitím však v Rumunsku skončilo s firmou Transgold vedené konkursní řízení, do kterého se maďarská strana nemohla přihlásit kvůli absenci pravomocného rozsudku s vyčíslením výše škody. Z důvodu zrušení firmy byl maďarský soud následně nucen soudní řízení ukončit kvůli neexistenci žalovaného.[6]

Mateřský koncern Esmeralda Exploration se dal prohlásit za nesolventní už krátce po podání žaloby a skončil také v konkursu.[4]

Po katastrofě biologové odhadovali, že obnova stavů ryb potrvá 5 let a k plné obnově ekosystému bude potřeba 10 až 20 let. Proces ale postupoval rychleji. Stavy živočichů žijících u dna (mušle, korýši, larvy jepic a vážek) se vrátily na původní úroveň už po dvou letech a 95 % podvodního života se vrátilo do postižených úseků řek během 3 až 4 let. Obsah těžkých kovů v sedimentech však zůstával vysoký i po 10 letech.[7]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Únik kyanidu v Baia Mare na Wikimedia Commons